na Blog.cz

http://ask.fm/Itchina

Jméno:

Třída:

Cena: 1500,-

Žádáme uhradit tuto částku do předmětu TPP (Technika přípravy pokrmů). Jedná se o celoroční příspěvek na žáky používané potraviny v tomto předmětu. Každý student v hodinách TPP obdrží potraviny s kterými bude mít za úkol celý den pracovat. Děkuji

Datum: Šmédková

A jsem zas tam, kde jsem byla. Na dně? Zřejmě bych to tak nazvala. Protože si nedokážu představit, že by to bylo ještě horší. Jasně, znáš to.. Přes den se směješ, v noci zdecháš. Žiletku jsem zahodila už před hodně dávnou dobou. No.. zahodila. Spíš ji schovala a dlouho nevytáhla. Něco mě ale přemáhá, abych si zas pomohla slečnou železnou. Jo, už je to něco jako závislost. Přemáhání se, abych nebyla piča a kvůli klukovi neřezala ruku do krve. Což je stejně jedno. Je to to jediný, co pro něj můžu udělat. Víc mitotiž nedovolí. Chci bejt allright a sama se dobrovolně zatahuju do sraček. Vymýšlím kokotiny, kterejch pak lituju. Slibuju věci, co nesplním. Lžu sama sobě s doměním, že se tak budu cejtit líp. Uvnitř mí hedky mám vlastní svět. Ale jo, doopravdy mi je v něm líp, než tady. V realitě. Kurva. Jsem nevychovaný malý sprostý drzý děcko. A to je tak všecko, co jsem chtěla napsat. Bye bye. Where is my mind?

Píšu. Píšu, po tak dlouhý době. A to jsem si vždycky myslela, že kdybych to přestala psát, byla bych tak nějak zamklá. Nejsem zamklá. Jsem spíš odemklá. Tak nejvíc jak to jde. Přes mí texty proudí upřímnost, tak rychle, jak lži politiků. Mrdám ekonomiku, mrdám stát. A sepisuju to do jedný velký pohádky. Ne, dělám si prdel, pohádky nepíšu. Pohádky neexistujou. Kdybych ale měla napsat svou pohádku, věděla bych přesně, jak by vypadala. Nechci přehnaně moc štěstí. Chci jen to, co nemám. Ale každej mi u týhle prosby zabouchne dveře před nosem. "Trochu štěstí?"

"Nic ti nedáme. Štěstí je dneska drahý a každej má sám málo!"

Jo jasně. Proč nejvíc vždycky prší na osoby, co si zaslouží slunce? No dobře, asi y se i dalo polemizovat o tom, jestli právě já jsem ta osoba, co si zaslouží slunce. Řekla bych ale, že už konečně ano. Lidi, dělaj chyby, lidi, dělat dobrý věci. A já to už tak nějak dorovnala. Snažím se vlastně moc chyby nedělat. A když se snažíš nedělat chyby, neděláš nic. Jo, v poslední době jsem trochu bez života, trochu né já. To, co mě nejvíc bavilo nedělám. Ty, co jsem nejvíc milovala, nemám. A chci to svádět na ostatní. Chci říkat, že já za to nemůžu, že za to můžou jiní. Co já vím, jak to je. Nevyznám se pořádně sama v sobě, tak jak se pak vyznat v jinejch lidech? Jé, koupím si ten přístroj na čtení myšlenek, co jsem viděla v Kauflandu. Baterky do něj prodávají v Lidlu a debilutu proto, aby jste uvěřili, že něco takový jde - v Albertu. Myslím, že nějaký peníze ušetřím, když si prostě koupím chlast. Jo, to bude nejlepší nápad. Jsem hnusný sobecký hovado, co si máchá hubu v chlastu. I know. I know. I know.. I'm on the end. Nebo ne? Možná je to začátek.. jestli jo, tak potěš koště.

Čoko, čoko, čokoláda. Sladká závislost. Taková malá sladká láska. Ta, kterou ženy odmítají s kamennou tváří, aby jim náhodou nepřihodila pár kil navíc. Ta, po která já sáhnu bez jakkékoliv myšlenky na to, že bych mohla ztloustnout, protože ji prostě miluju. Historie čokolády? Vážně to potřebuji vědět? Prostě jednou existoval nějaký pán (kterýmu bych zřejmě měla šíleně děkovat) a vymyslel čokoládu. Postupem času se čokoláda začala "rozmnožovat." Mléčná, oříšková, jahodová, kokosová (moje nejoblíbenější), s rozinkami nebo já nevím s čím. Milka, Studenská pečeť,... Někteří berou čokoládu jako odreagování. Ne, já ne. Dám si čokoládu a rozjede se "žrací mánie." Jo, jedna z věcí, která by měla rovnou sněžit z oblohy. Zataženo občas čokoláda. Jupíí. Jo, jsem za to rozprášit čokoládu zadarmo na lidi. Tak jo, tohle nemá smysl. Jdu so kuchyně, najít nějakou čokoládu....

Jsou chvíle, kdy potřebuje být člověk sám... sám potřebuje přemýšlet, sám pochopit určité věci, sám se přes něco přenést, sám udělat tečku a pokračovat novou kapitolu... neznamená to, že své přátele nepotřebuje... někdy třeba dát člověku prostor, aby znovu našel "sám sebe" a aby měl zároveň pocit, že když se znovu "najde", přátelé na něj počkají...

Usmíváš se a já pláču.

Jsi šťastnej a já chcípám.

Přiblížíš se a já utíkám.

To tys nechtěl mou lásku, odmítnul jsi si. Tak proč mě pořád nutíš tě milovat..?

/I/

Na všechno jsem vždycky byla sama. Ne, že by tu nikdy nebyl nikdo, kdo by mohl. Vše, jsem sama chtěla vyřešit. Ale našla jsem věc, co sama nevyřeší, našla jsem věc, na kterou pořebuju tebe, člověka, kterýho miluju...

/I/